Jdi na obsah Jdi na menu
 


HÁJKOVI byla nabízena i finanční odměna v případě, že zabezpečí předání zběha zpět na naše území. V závěru dne  HÁJEK  prohlásil:  „ Němci nejsou pány ve své zemi, vše je v režii Američanů. 

     My Němci jsme proti nim velmi malí páni.“  Tento výsledek byl  hlášen  vojenskému prokurátorovi v Plzni SIXTOVI kolem 21. hodiny večerní. Na místě šetření byli kromě NŠ plk. GALUSE  i pplk.. SÝKORA  a OKROUHLÍK.  Za velice zajímavý fakt považuji přítomnost sovětských poradců pplk. REBROVA  a pplk. KAJMANOVA. Dne 3. 4. 1955 byla provedena beseda s příslušníky 17. roty PS, kde bylo poukázáno na nutnost bdělosti a ostražitosti. Na rotě delší dobu působil výchovný náčelník praporu npor. ROTTENBORN. Rodičům zběha byl zaslán dopis, že jejich syn se dopustil bestiální vraždy a zrady.

padli-08.jpg

Současná podoba „zapomenutého“ pomníčku voj. JUHASE
na trigonometru 565.

 
3.    Vražda vojína Josefa ULRICHA 20. 12. 1964  Železná
    

     Tento tragický příběh  popsal  přímý účastník události, npor. 12.bPS Viktor OSIČKA. Příběh byl několikrát publikován a je napsán tak barvitě, že jej v nezměněné podobě uvádím. 20. prosince 1964 byla zlatá neděle a měl jsem volný den. Bylo třeba naštípat dříví na zimu, která se toho roku nějak opozdila. Mráz a jemný poprašek sněhu však už dávaly tušit, že vánoce jsou přede dveřmi. A tak se těším na nadílku pro děti, na to, jakou budou mít radost z dárků. Musím ještě v lese uříznout pěkný smrček. Po nadílce půjdu jako každý rok mezi chlapce k útvaru .... Najednou  mé rozjímání přerušil dozorčí, který odkudsi přiběhl : „Soudruhu nadporučíku, máte jít ihned na rotu – ale rychle!" Nečekal na odpověď a stejně rychle jako se objevil i zmizel. Bylo v tom něco naléhavého, něco co dávalo tušit starost a obavu. „Nashle...já přijdu hned...." volám ještě na manželku a peláším za dozorčím. Ze vzrušených tváří a úryvků vět jsem už cestou do kanceláře pochopil příčinu:  „Na Trigonometru se střílelo!  DOBŘICHOVSKÝ...." Za čtrnáct let služby na statní  hranici se takový případ nestal. Tu strašnou pravdu mi potvrzuje velitel :  „DOBŘICHOVSKÝ  postřelil vojína ULRICHA a zběhl. Určují vás jako  velitele ...."  ta věta buší v hlavě, žene krev do spánků, až do konečků prstů, které se mi chvějí. Jak, že to napsal básník: „Zvoní, zvoní zrady zvon ...." Neznám  podrobnosti, ale soudím, že nic podlejšího a špinavějšího se nemůže stát .... Blížíme se k místu, kde se to stalo. Na sněhu jsou čitelné stopy o zradě a ohavnosti. Odjíždí vozidlo odvážející smrtelně zraněného vojína Ulricha. Lítost a naděje, že se podaří zachránit život ....

padli-09.jpg

Situační náčrt z ohledání místa činu 

Ve svahu ke státní hranici končí asfaltová cesta. Nedaleko hraničního kamene 17/7 ukazují stopy ve sněhu, kudy běžel vrah a zrádce. Na straně SRN přijíždí auto. Kryjeme se za smrky a pozorujeme, jak z vozidla vystupují příslušníci ZOLLWACHE se psem a jdou  směrem k nám.  Neviděli  nás, ale není pochyb, že jsou na stopě Dobřichovského.

     Mají ho snad v autě?  Máme jim ho sebrat? Ne, to nejde. Vystoupili jsme z úkrytu. Sdělují nám – prý jim  mlynář  řekl, že viděl utíkat našeho vojáka se samopalem. Ptají se, zda je to pravda a co mají dělat. Vím, že to dávno vědí a proto stručně odpovídám, že budu  informováni  později. Vrahy přece musejí vracet. Na to jsou zákony!

padli-10.jpg

Pomníček vojína ULRICHA se nachází v uzavřeném, opuštěném objektu bývalé rPS Železná, okr. Domažlice

     Až později jsme si uvědomili, jak hluboce jsme se mýlili. Po návratu k útvaru se dozvídám, že Pepík byl zraněn dvěma výstřely, úderem pažby do temene hlavy a shozen z pozorovatelny na umrzlou půdu. Všichni se ptají, jak je to možné. Pepík zranění nepřežil. Zemřel při převozu do nemocnice. Vzlykot, slzy, zaklení, vždyť vrazi se mají vracet. Na to jsou zákony. Pozdě odpoledne jsem dostal úkol: jet k rodičům Josefa ULRICHA a oznámit jim, že jejich syn byl zavražděn při výkonu služby ochrany státní  hranice ....

     Loučím se s rodinou a tuším, že o letošních vánočních svátcích  doma nebudu ....

     V krásném kraji středních Čech je vesnička Chroustov, kde Pepík vyrostl. Lidé ho tu znají a na můj dotaz, kde že bydlí, mi sdělují, že Pepa slouží u hraničářů na Šumavě. Ve dveřích si podávám ruce s jeho otcem. Je udřená, mozolnatá, chlapská taková, jakou měl i můj táta. Ani ty ruce však nedokázaly zabránit slzám a vzlykotu z bolesti. Pak sedíme v pokojíčku a čekáme na mámu. Chudinka, měla ve tváři úsměv, když nás viděla. Ale ten se ve  zlomečku změnil v zmatek – ve strašlivou předtuchu:  „Kde je Pepa?  Co se stalo s Pepou?"

     „Maminko, Pepu nám  zastřelili ...."   Strašlivá  vánoční novina matku zcela zlomila.

pokračování